#1 / RANDE V BARU

Pár dní po mých narozeninách jsem stála ráno v koupelně a čistila jsem si zuby svým bambusovým kartáčkem a pastou bez SLS. Počítala jsem si u toho, kolik je asi týdnů v roce a půl, když je chci teď prorandit. Po nějaké chvíli jsem to spočítala a málem jsem polkla pastu i s kartáčkem. Příště než něco řeknu, asi bych si měla ověřit, že abych dostála svému slovu, tak to neznamená následujících 78 týdnů potkávat úplně cizí kluky, muže a pány. Jsem od přírody docela stydlivá a navíc jsem nikdy nebyla úplně randící typ, a tak jsem si říkala, jestli není lepší zůstat v klidu doma se svýma kočkama. Vyplivla jsem pastu do umyvadla, podívala jsem se na svůj rozespalý obličej a vzpomněla jsem si na Štefana a náš poslední rok a půl dopisování.  Ta vzpomínka zněla jako dobrá motivace, odložit stydlivost stranou.

Za pár minut jsem nainstalovala Tinder, založila profil na Lidech, začala sledovat seznamku na Óčku, přihlásila se na speeddating a zeptala se ve statusu svých přátel, jestli neví o někom, s kým bych mohla jít na rande. Tinder se zdál být, co do rychlosti seznamování, nejefektivnější, protože jsem měla neustále nová a nová propojení s klukama, kteří mě chtěli vidět, ideálně ještě ten den večer, což mému napjatému randícímu plánu, docela nahrávalo. Domluvila jsem si tam na večer rande s jedním Francouzem, který na fotkách vypadal sympaticky a byl tak francouzsky vtipný. Vzbuzoval ve mě vzpomínky na mého kluka ze studií v Paříži, se kterým jsem se sice občas trochu poprala, ale rozhodně jsem se s ním nenudila. Povýšila jsem před zrcadlem svůj obličej o pár kategorií a vyrazila do centra, kde jsme si domluvili schůzku v jednom z tanečních barů.

Přišla jsem dovnitř a všude bylo tolik lidí, že nebylo vidět na krok. Proplavala jsem skrz ně až na druhou stranu baru. Taky se mi podařilo dostat do sklepní části a do prvního patra, ale nikoho podobného Jérômovi jsem neviděla. Navíc uvnitř nebyl žádný signál, a tak jsem musela plavat skrz všechny ty lidi zase ven, abych se ho zeptala, kde je. Když jsem se brodila zpátky ke dveřím, tak jsem ho zahlédla.

Seděl u stolu hned vedle vstupních dveří, byl mi asi po ramena, měl s sebou dva kamarády podobného vzrůstu a na stole flašku šampaňského. Zhodnotila jsem, že bych si u toho stolu připadala asi jako namachrovaná Sněhurka, co čeká s partou ještě na další 4 pracanty, a tak jsem vyšla před bar a napsala Jérômovi, že jsem ho nenašla.

V tu chvíli mi napsali dva kamarádi že jdou na lov, jestli nepůjdu s nima, a tak jsem vyrazila za nimi. Na lovu jsem ještě nikdy nebyla a zdůrazňovala jsem jim, že nezabiju ani mouchu, ale přesto jsem se toho trochu bála. Vysvětlili mi, že jdou sice lovit, ale holky do klubu. Moc klubů jsem neznala, takže se mi jejich plán docela hodil, a tak jsem se přidala, protože bych se mohla něco přiučit.

V klubu bylo hrozně drahý pití, a proto jsem moc nepila, ale o to víc jsem tancovala, což po čase začínalo přinášet své ovoce. Zjistila jsem totiž, že tyhle kluby jsou zřejmě plné kluků na lovu, ale výrazně méně holek s úmyslem kořisti. Tancovalo okolo mě asi 10 kluků a všichni vypadali, že mají zájem, ale mě se žádný z nich nelíbil a vyhlídla jsem si takového sympatického kluka, který tancoval tak nenápadně u strany a vypadal podobně vyplašeně jako já. Nevím, jak se to stalo, ale asi za hodinu jsme tancovali spolu. V zápětí jsme zhodnotili, že je v klubu moc hluk, a tak se půjdem projít, abychom si mohli v klidu popovídat.

Zjistila jsem, že je z Porta, byl v Praze na týden s kamarády a zítra letí domů. Naše hovory nebraly konce a měla jsem pocit, že jsem našla spřízněnou duši, a že bychom si takhle mohli povídat třeba celý život. Měl tmavě hnědé oči, zářivý úsměv, v angličtině krásný portugalský přízvuk. Dveřma mě nechával projít zásadně první a nesl mi tašku až před dům. Tam se mi zmínil, že nemá, kde přespat. Jelikož jsem slušně vychovaná dívka, nemohla jsem přece nechat spát takového gentlemana na ulici, a tak jsem ho u sebe na noc ubytovala.

Ráno kolem šesté jsem zaslechla šramot v předsíni, a tak jsem se zvedla z postele a šla se podívat, co se děje. Zjistila jsem, že tam stojí rozespalý milý Portugalec, oblečený a připravený k útěku a jenom nemůže najít, kam dávám klíče, a tak šramotí… Stál tam stejně rozpačitě jako včera tancoval v tom klubu a přál mi dobré ráno. Říkal, že mě nechce budit, a že už musí na letiště, a tak jsem se oblékla, odemkla mu, a šla ho posadit na tramvaj.

Když jsem se vrátila domů, zjistila jsem že mu v zápalu boje s mojí předsíní vypadl na zem bílý plastový kartáček na zuby. Kdybych večer věděla, že má s sebou v baťohu plastovej kartáček na zuby, tak jsem ho nepustila ani do mezipatra. Ani jsem nevěděla, že se plastový kartáčky ještě vyráběj.

Komentáře

Komentář

4 Replies to “#1 / RANDE V BARU”

  1. Nevím co se dělo v noci :(.

  2. Já jo 😉

  3. Zabijak pralesu says: Odpovědět

    Oni se vyrabeji i jiny kartacky nez plastove? :O

    1. Jojo, bambusové s bambusovými štětinkami v recyklované papírové krabičce.

Napsat komentář