Někdy je těžký se rozhodovat. Třeba v otázce, jestli chci mít radši čistej záchod, a nebo chci, aby v řekách ještě dlouho plavaly ryby. Myšlenky na ryby vyvolal tento týden moment, kdy jsem se ekologickým čistícím prostředkem, který možná trochu voní, ale to bude asi tak všechno, snažila vydesinfikovat záchod. Můj něcojakorozchod s Lukášem, totiž začal u mě doma takové radikální úklidové období. Snažila jsem se zbavit všech možných původců té záhadné choroby, o které nikdo z mých kamarádů nic nevěděl. Zároveň jsem začala s rozsáhlým průzkumem možností testování nakažení toxoplazmózou, kterou podle Lukáše určitě mám, a která mě po minulém týdnu překvapivě zajímala víc než to množství pohlavních chorob, které na mě mohly číhat, obzvlášť po tomhle zvláštně otevřeném vztahu s tím netopýřím afričanem.
Zjistila jsem, že podle průzkumů jsou prý lidé s toxoplazmózou atraktivnější, mají symetričtější obličej a lidé je mají raději, takže jsem si byla téměř jistá, že jsem nakažená. Byla tam i část průzkumu, která mě trochu znejišťovala. Pokud by se člověk chtěl nakazit od své kočky, musel by ji za syrova sníst a to jsem při smyslech nikdy nemohla udělat, a navíc bych si všimla, kdyby mi jedna ze dvou koček chyběla. Nicméně jsem objevila dvě možnosti testování. Buď bych musela být těhotná, což jsem rozhodně v nejbližší době neměla v plánu (a ani by nebylo s kým), a nebo jsem se musela přihlásit mezi pokusné králíky přírodověděcké fakulty a vyplnit asi ten nejdelší dotazník na světě.
Rozhodla jsem se vstoupit mezi pokusné králíky a vyplnit ten megadlouhej průzkum, což mi zabralo většinu tohoto týdne. Součástí toho dotazníku byl i IQ test. Testy inteligence mě vždycky bavily a šly mi, a tak jsem byla dost překvapená, když mi na konci toxodotazníku vyšlo, že jsem získala v IQ části 20 bodů z 68. Tohle zařazení do proudu střední retardace mnou silně otřáslo a přestala jsem si připadat tak geniální, jak si většinu svého života připadám. Vlastně se ze mě na základě toho zjištění stala milá, pokorná dívka, která trochu pochybuje o smyslu světa, nepovyšuje se nad ostatní a pije jako duha.
Šla jsem tento týden na oslavu rozchodu mé dobré kamarádky. Nadšeně jsme s holkama oslavovaly, že se Lenka zařadila zpět mezi nás nezadané, až jsme za chvíli z ničeho nic tančily na parketu v Lucerně. Nikdy předtím jsem na oldies party nebyla, ale evidentně jsem pro nějaké retro-tance měla, s dvěma promile v krvi, vlohy. Nejdřív jsem hodně tančila, a pak jsem si stoupla na bar a povídala si s někým tak dlouho, dokud mi neobjednal něco k pití, a když to zaplatil, tak jsem ho tam nechala a šla zase tančit. To jsem si ospravedlňovala tím, že rozhodně nemám na to, abych si koupila drink sama, a rozhodně se potřebuju opít, abych zapomněla na to že jsem tak hloupá.
Po chvíli jsem si všimla, že mě z dálky pozoruje takový sympatický muž v džínové bundě. Nedokázala jsem identifikovat, kolik mu mohlo být, ale vypadal docela klidně a vybouřeně, takže byl určitě starší než já. Z mého jednání pochopil, že jediné, co chci, je další alkohol, a tak mě pozval na drink a trpělivě odpovídal dokola na mé stejné otázky, protože jsem v té době už neudržela vzpomínku déle než několik vteřin, dokud mi nebyla dostatečněkrát zopakována. Možná za to mohlo moje zoufale stagnující IQ a možná jenom ten alkohol… Po chvíli jsem zjistila, že Vráťa je hasič. Čtyřikrát jsem si nechala ukázat služební průkaz, dvakrát občanku a třikrát řidičák, než mi začalo být konečně po tom všem alkoholu špatně.
Dala jsem milému hasiči do ruky všechny svoje věci a šla jsem vítězoslavně zvracet na záchod. Když jsem se vyškrábala ze záchoda, hasič stál pořád na chodbě, a se slovy “že asi hodně věřím lidem” mě oblékl, obul a doprovodil domů. Cestou jsem se ho ještě párkrát zeptala, jak se jmenuje, a když jsme se oba shodli na tom, že je to přece hasič Vráťa, byla jsem spokojená a odvedla si ho domů.
Ráno jsem si matně vybavila, že mě v předsíni vzal do náručí a odnesl mě do postele. To mu překvapivě nedělalo žádný problém, asi proto, že je zvyklý často tahat doutnající těla bezdomovců z hořících domů, a ti váží rozhodně víc než já. Když jsem se probudila, Vráťa už tam nebyl, a já jsem na sobě sice měla pyžamo, ale kdo ví co se dělo, když jsem byla takhle na mraky. Zjistila jsem že si ani nepamatuju, jak můj žáruvzdorný zachránce vypadá, a tak jsem v telefonu nahmatala hasičovo číslo, které jsme v noci společnými silami uložili. Domluvila jsem si s ním hned na ten večer další schůzku, abych věděla, jak zlý to bylo.
A mohla jsem dopadnout hůř. Když jsem ho večer díky džínové bundičce znovu poznala na ulici, tak jsem se vydali do baru na pivo a povídali jsme si o tom, co kdo děláme a já jsem se snažila nenápadně zjistit jestli jsme spolu večer předtím spali nebo ne. Po chvíli napínání přiznal že jo, a tak jsem si řekla, že už je to jedno a pozvala jsem ho k sobě znova, abych si to aspoň na podruhé pamatovala. Jestli mě na Vráťovi něco bavilo, tak to, že když měl pocit, že bych měla být v nějaké jiné části postele, prostě mě zvedl a posunul, což se ještě nikomu předtím nepodařilo. Celkově to ale nebyla až tak okouzlující postelová konstelace, abych v našem intimním kontaktu chtěla ještě někdy pokračovat. Ačkoliv jsme se domluvili, že kdybych ho ještě někdy chtěla vidět ve své posteli, tak mu mám zavolat, byla jsem si docela jistá, že mu volat nebudu.
Když hasič odešel, přišly mi dva emaily.
Jeden byl od Marka, s tím že můžu příští týden nastoupit na své původní místo, protože ten chlapec, co tam byl místo mě, vyhořel. U mě byla jistota, že nevyhořím, protože jsem teď měla v záloze svého osobního hasiče, a tak jsem odepsala že OK. Takže mám zase práci a jediné, na co se v ní netěším, je můj šéf. Ale jestli si mám vybrat mezi tím zda neuvidím plat a nebo Marka, tak si říkám že Marka těch pár hodin denně přežiju.
Druhý mi přištěl omluvný email od výzkumného týmu toxoplazmózy, který se omlouval všem, kdo tento týden vyplňovali IQ test. Prý se jejich hodnoty nějak rozbily a všem lidem ukazovaly 20 bodů z 68. Ověřila jsem si hned, že jsem jedním z těch případů a dozvěděla jsem se, že můj výsledek byl úplně jiný, docela vzdálený té střední retardaci, do které jsem se tento týden tak stylizovala. Na jednu stranu jsem trochu zblbla, ale na druhou stranu bylo fajn se týden chovat trochu pokorně a nepovažovat všechny ostatní za pitomce. Možná bych si to mohla vzít za své.