#32 / POHÁDKOVÉ RANDE

Nevýhodou pohádek je to, že princezny předem nikdy netuší, co je čeká. Na koni prostě jednoho dne přijede krásný princ, vytáhne je za vlasy z věže a tím je zachrání před doživotní samotou. Ony pak tráví s princem dokonale sluníčkový čas na bále, přijde svatba, vzduchem lítá spousta rejže a je to. Ve vší křehkosti princeznu ani ve snu nenapadne, že by sdílená ložnice s mužem jejího života, mohla být takový peklo. Princ totiž po dolehnutí na polštář ve vteřině usne a celou noc prochrápe. Princezna si může vyrvat třeba všechny zlaté vlasy, pořídit si špunty do uší nebo na něj mlaskat celou noc, ale nic už jí nepomůže. Musí žít šťastně až do smrti.

Výhodou dnešního světa je to, že nemusím být princezna, natož po svatbě, a můžu si svojí pohádku šťastně prožít taky. Jen si nejsem úplně jistá, do čí smrti kdo bude šťastně žít.

Asi někde v půl čtvrtý ráno už jsem totiž byla kousek od toho, že Valentýna zabiju. Nebo minimálně vzbudím a vyhodím z postele, abych se mohla aspoň chvíli vyspat já. Nakonec jsem se ale rozhodla, že budu ráda, že mě má někdo rád, vykroutím se z jeho klešťovitého sevření a půjdu si číst na gauč. Otevřela jsem knihu Fantastická zvířata a kde je najít a začetla jsem se do ní, ačkoliv jsem už docela jistě znala odpověď na otázku.

Když mě ráno Valentýn probudil zkroucenou na gauči s roztomilou otázkou: “proč jsem nespala s ním?”, raději jsem nic neříkala. Možná proto, že držel v ruce hrnek s kakaem a misku s kaší, kterou mi udělal k snídani. Možná tušil, že celou noc chrápal, a možná je prostě jenom takhle dokonalej a já jsem si toho doteď jenom nevšimla. A možná si taky vzpomněl, že máme dnes dvouměsíční výročí, co spolu nechodíme… Kdo ví.

Valentýn si sedl vedle mě na gauč a zkoumavě si mě prohlížel, jak jím snídani. Když jsem byla asi v půlce kaše i kakaa, pochopila jsem, kam dnešní snídaně směřovala… “Ty…Emo…Ty máš ty svoje dny asi dost nepravidelně, co?” Nějak se mi ta snídaňová kaše zarazila v krku a vůbec jsem neměla chuť se s ním o podobných věcech bavit, ale nakonec jsem se vzpamatovala a statečně jsem odpověděla. “Nevim. Mám na to aplikaci…” Ani nevím jak se to stalo, ale po chvíli už jsme společně zkoumali fungování mojí aplikace a zjistili jsme, že mám takové drobné tři týdny zpoždění. Valentýn vypadal, jakože zrovna dostal infarkt nebo mrtvici. Prokazoval totiž jasné známky obojího, držel se za srdce a nemohl artikulovat. Nakonec ze sebe po několika pokusech dostal to, co potřeboval. Prý kdybych potřebovala nějaký chemický věci z lékárny, kterýma bych si chtěla rozhodit celej hormální systém, tak mi tam zajde. A nebo kdybych chtěla jít za někým, kdo do mě strčí kudlu a ze mě se pak vyleje kousek potenciální rodiny, bude mě v tom plně podporovat. Snídaně byla nadobro zkažená, Valentýn stál ve dveřích a já jsem nevěděla, jestli se mi chce zvracet proto, že jsem těhotná nebo proto, že je mi z něj na blití.

Když konečně odešel, oblékla jsem se a vyrazila jsem do nejbližší drogerie, protože myslím, že tam koukaj na lidi míň divně, ať už si kupujou cokoliv. Přečetla jsem si cestou pár článků na internetu a zjistila jsem, že mám určitě všechny příznaky těhotenství, a tak jsem začala pomalu přemýšlet nad jmény, která se mi líbí. Došla jsem k oddělení s těhotenskými testy a vzala jsem si od každého druhu jeden, protože člověk nikdy neví, který jsou spolehlivý. U pokladny jsem vysvětlila prodavačce, že testuju těhotenský testy pro dtest, ale nevím jestli mi uvěřila.

Cestou jsem se málem počůrala, ale jakmile jsem došla domů, přestalo se mi chtít. Tak jsem tak seděla na tom záchodě, okolo mě se válely ty těhotenský testy a mezi něma se toulaly moje kočky.

Po chvíli jsem se přesvědčila, a tak už mi jen zbývalo počkat 10 minut na výsledky… Mezitím jsem přemýšlela…Filip… Tomáš… Arnošt… Marie… Anežka… Zina…? Hmm. Tolik cool jmen a jenom jedno dítě! Ale co, třeba tam budou dvě, nebo tři… Tyjo, ale co bych dělala s tolika dětma…

Po deseti minutách jsem se zvedla a zjistila jsem, že jsou všechny testy negativní. Já i kočky jsme si oddychly. A tak nějak si myslím, že Valentýn si oddychne nejvíc.

Hned večer jsem to dostala a tím se všechno jenom potvrdilo. Taky se vrátil Valentýn. Přišel se omluvit s flaškou vína… Hned ve dveřích jsem ho vycukala, že měl vzít možná radši pomerančovej džus, ale když jsem viděla, že asi upadne na zem, tak jsem se rozesmála a uklidnila jsem ho, že může být v klidu. Ale že už dnes nechci slyšet žádný výmluvy a řekne mi to svoje děsivý tajemství, se kterým už mě straší aspoň měsíc.

Otevřeli jsme tu láhev červeného vína a on mě zalil spoustou výmluv, které mi přišly nejhloupější na světě. Asi tak po páté lži jsem mu vysvětlila, že nemám o lháře zájem a poslala jsem ho domů. Během naší hádky v předsíni, se mu ale nějak záhadně podařilo sundat mi většinu oblečení, a tak jsem se pod tíhou událostí rozhodla, že mu dám ještě šanci. Valentýn zkusil všechno na světě, jen aby mi to nemusel říkat, ale nakonec vyměkl a vzdal to.

Posadil se nahý na posteli, chameleonsky se opřel zády o bílou stěnu a řekl mi pravdu. Řekl mi, že má desetiměsíční dítě, evidentně s někým jiným, přestože jsme se před těmi 19 měsíci vídali i spolu… Se ženou jim to prý neklape a kdyby to věděl dopředu, tak by do toho nikdy nešel, ale už se stalo a nedá se to vrátit. A dítě prej roste jako z vody a jestli prej chci vidět fotky.

Po středně dlouhé diskuzi jsme se domluvili, že „budeme přátelé“ a Valentýn ráno odešel. To jsou ty moderní pohádky. Takže já si teď jdu vylézt do věže a nechat si narůst vlasy, aby mě za ně mohl zas jednou někdo vytáhnout. A doufám, že budou růst fakt dlouho.

Komentáře

Komentář

Napsat komentář