Hurá! Bydlí se mnou jediná aktuální láska mého života! Moje nejlepší kamarádka Kateřina se totiž na začátku týdne vrátila z Bali. A protože neměla kde bydlet, tak jsme se domluvily, že když se nebudeme nějak zásadně štvát, tak budem bydlet spolu. Kateřina tvrdí, že baliči na Bali jsou sice super, ale být na Silvestra v Čechách je nezaměnitelný, a tak se kvůli tomu vrátila zpátky. Já sice oslavy Nového roku nemusím a rozhodně bych nikdy nevyměnila teplo, moře a opálený týpky za toho mrazíka, co tady máme, ale jsem ráda, že tu mám zase svoji spřízněnou duši.
Vzhledem k našemu odlišnému přístupu ke konci roku se nám překvapivě nepovedlo sladit naše plány na Silvestra, takže Kateřina vyjela někam do Orlických hor na chalupu a já jsem se rozhodla to letos nehrotit. Navečer jsem si naplánovala kino, a potom se projít pěkně v klidu domů za nejvybranější společností svých dvou koček a lahví červeného vína.
Loni jsem strávila celého Silvestra v baru s kamarády a většinu času jsem vyplnila nekonečným čekáním na Štefanovu smsku nebo kontrolováním všech možných virtuálních účtů, jestli náhodou neutrousil pár písmenek s přáním do nového roku tam. Nakonec jsem nevydržela a napsala jsem mu o půlnoci první, z čehož měl určitě hroznou radost, protože hned za hodinu odepsal “tebe takxc_”. Ještě že letos se Štefanem nemluvím, a tak nemusím na nic čekat…
Šla jsem navečer podle svého dokonalého plánu do Lucerny na La La Land a vycházela jsem úplně ubrečená a zamilovaná, nevím jistě jestli do Ryana Goslinga, Emmy Stone a nebo do režiséra filmu, kterého jsem v životě neviděla. Samým dojetím jsem měla chuť si zapálit, ale jsem zapřísáhlá nekuřačka, a tak jsem se rozhodla vytáhnout cigaretu z neznámého kuřáka opodál. Ten mi ji až s překvapivou radostí daroval a rovnou se mě zeptal, jestli s ním a s jeho kamarádem nepůjdu sáňkovat na Petřín.
Do té doby jsem vnímala jenom cigaretový dým, který stoupal z jeho cigarety, ale ve chvíli kdy zmínil sáňky, jsem si všimla že přede mnou fakt dvoje sáňky stojí. A hned za sáňkami dva docela sympatický kluci, z nichž jeden mi podával cigaretu. Připadalo mi to jako nejpitomější nápad pod sluncem, jít sáňkovat na travnatej Petřín, na Silvestra, když jsem chtěla mít konečně trochu klidu… A tak jsem šla s nima. S Tomášem a s Františkem.
Cestou mi povídali o sněžných dělech nahoře na kopci a o tom, jak se už od letoška bude na Petříně pořádně slavit ten novej rok, když ho konečně zasněžujou. Nevěřila jsem jim ani děla, ani sníh, ale bavilo mě to s nima moc. Připadali mi jako takoví ti potulní umělci, co chodí v noci po ulicích a dělají zoufalým holkám, jako jsem já, nezapomenutelný večery. Bavili mě na každém kroku a já jsem si pořád nemohla vybrat, který z nich se mi vlastně líbí víc. Tomáš byl ten na první pohled krásnej a zábavnej kluk, kterýho jsem si hned vyhlídla a nechtěla už trávit čas s nikým jiným. František byl ten záhadnej tichej kluk, na kterýho jsem se nejdřív ani nepodívala, ale on pak začal mluvit a byl neskutečně vtipnej a okouzlující. Prostě prekérka. Člověk pořád nemůže potkat nikoho s kým by si rozuměl, a pak najednou dva sáňkaři najednou?
Koupili jsme si ve večerce láhev červenýho, protože tu moji doma zahřejvaly kočky, a šli jsme pěšky směrem na Petřín. Pořád jsme zastavovali, smáli se a hráli různé hry, až jsme byli najednou na Újezdě a láhev byla vypitá. Bylo teprv deset, a tak jsme zapadli do hospody a dali si grog, jako správní sáňkaři. Po grogu přišlo ještě pár piv a čím víc se blížila půlnoc, tím míň to vypadalo, že někdo z nás bude v nejbližší době schopen sjet kopec na sáňkách.
Já jsem navíc řešila větší dilema. Tomáš nebo František? Měla jsem pocit, že s narůstajícím množstvím alkoholu byla moje nerozhodnost čím dál tím větší… A pak přišel Nový rok. Nevím kdo vymyslel takovou tu hloupou tradici, že se mají lidi líbat, když odbíjí půlnoc. Nicméně mi to z těch filmů nějak utkvělo, a tak když začaly bít hodiny, pověsila jsem se na Tomáše a políbila ho. Vypadalo to, že jsem si konečně vybrala! Ale ne. Pak jsem se totiž otočila a políbila jsem i Františka, abych v tom náhodou neměla moc jasno. Tak šťastný nový…
Po políbení sáňkovacího dua přišlo konečně to velké novoroční překvapení: “Pekný Nový rok, Ema! Ospravedlňujem sa za to ako som sa správal, bol som hlúpy… sťahujem sa v januári naspäť do Prahy, môžeme sa vidieť? Mám ťa veľmi rád, Štefan” Smska, na kterou jsem loni čekala celou noc, mi přišla přesně ve chvíli, kdy jsem ji už vůbec nechtěla vidět… Měla jsem chuť vyběhnout na ten Petřín a sjet ho, klidně po trávě a s holým zadkem, jenom abych nemusela myslet na tu pitomou zprávu.
Místo toho jsem utekla, zavřela jsem se na záchodě a asi hodinu jsem tam brečela, až mě přišel vysvobodit princ František na bílém koni, s tím že už zavírají, a jestli jsem v pohodě. Objala jsem Františka, a pak jsem vyběhla do hospody, beze slova jsem si sbalila svoje věci a rozešla jsem se domů.
Courala jsem se, brečela jsem jako želva a cestou jsem pořád dokola poslouchala písničku z filmu, který mě navečer tak dojal… “City of stars, are you shining just for me…City of stars, there’s so much that I can’t see…”
Když jsem se ráno vzbudila, našla jsem druhou zprávu od Štefana: “Čau Emo. včera som sa ožral, neber to moc vážne ,) Maj sa pekne! Š.” V tu chvíli mi došlo, že jsem včera potkala dva super sáňkaře, který už nikdy neuvidím, protože jsem hysterická fanynka někoho, koho už nikdy nechci vidět… Příští rok nechávám telefon doma a vyrážím rovnou na Petřín, třeba tam budou zasněžovat a potkám bezva sáňkaře. A kdyby ne, aspoň budu mít pěkný výhled na ohňostroj.
Cestou z domova do práce (výjimečně jsem se cítil celé vánoce natolik asociální, abych riskl strávit nový rok procházením internetů během noční) jsem na Újezdě sáňky potkal. Jedny. Svět je asi malej, Praha určitě. Při závěru dnešní noční a mých virtuálních toulek je to ovšem příjemný deja-vu. Piš dál, je to super, těším se na další!
Děkuju, psát určitě budu dál. Snad ne celej život o tomhle tématu 🙂
Jinak souhlasím, Praha je malá a svět je ještě menší.
Takže až příště uvidíte někoho se sáňkama, řekněte mu aby mi zavolal.
Necháš doma telefon, kterej je rozbitej:))
Už pracuju na odrozbití, myslím že do roka to zvládnu.. .)
Ahoj, zajdeme na rande? 🙂
Ty se toho nebojíš, Filipe!
Napiš mi na mail a třeba se domluvíme 😉
to se taaak dobre cte Emo!