#3 / PLOVOUCÍ RANDE

Minulý týden se Kateřina, moje nejlepší kamarádka, přestěhovala na Bali. Při záplavě obrázků všech těch opálených polonahých balicích týpků, co jí balí na tom Bali, jsem si povzdechla, že bych se taky někam odstěhovala. V práci jsem to teď měla trochu nahnutý, protože se mi měnila šéfová, a já jsem byla její pravá ruka. Takže tady byla docela velká šance, že už brzy budu mít spoustu času (akorát asi ne spoustu peněz) na to někam vycestovat. Abych rozptýlila svůj splín a nejistotu, rozhodla jsem se, že využiju posledních teplých dnů a pojedu na další rande na biotop… Vzhledem k tomu že jsem se domluvila s Markem, který byl původem z Trenčína, tak jsem měla skoro pocit, že už do ciziny pomalu mířím. Marek byl jedním z mých tří zbývajících Tinderových společníků. Už jenom tří, protože Matouš se od roztomilého rozloučení u tramvaje odmlčel (už celých pět dní!), a tak jsem vlastně ani nemusela mít výčitky, že se jdu potkat s někým jiným. Po zkušenostech se Štefanem už nemám v plánu promarnit ani vteřinu svýho života, a proto jsem se rozhodla, že nebudu na nic čekat a půjdu v klidu plavat.

Marek neměl auto, ale bydlel cestou, a tak jsem ho vyzvedla a jeli jsme. Pochopila jsem při tom, že seznamovat se s někým v autě, mezitím co řídím, není asi ten nejlepší nápad, protože jsem místo poslouchání detailů dojemného příběhu o chlapci zo Slovenska, ktorý sa vypracoval z nuly na velkého manažéra, musela sledovat silnici a okolní auta, abychom nenabúrali. Přemýšlela jsem jen nad tím, proč mě jako velký manažer nevyzvedl svým nafrčeným bourákem před domem a musíme se hrkat k vodě mým stoletým Favoritem. Vystoupili jsme u biotopu, vystáli kilometrovou frontu, protože se zřejmě celá Praha rozhodla využít posledního teplého dne, a po půl hodině blízkého kontaktu se spocenými vodychtivými spolupražáky jsme konečně mohli skočit do vody.

Po chvíli plavání jsem pochopila, že dneska už mluvit nebudu, a že si můžu konečně vyzkoušet své dovednosti naslouchání, se kterými jsem dosud mívala docela problém. Dnes ale nie. Vyprávění bylo tak poutavé, že jsem zvládla zároveň sledovat takové ty zelené věci, které plavaly na hladině a představovat si, co všechno asi žije v té vodě, ve které plaveme my a celý zbytek Prahy (do kterého jsme pravidelně naráželi). Marek mi trochu připomínal Štefana, protože mluvil slovensky a trochu Matouše, protože to byl taky kluk. Z meditativního přemýšlení nad planktonem mě vytrhla až otázka “Nechceš sa potom so mnou ísť prejsť do lesa?”. Většina lidí by si asi řekla, že ten kluk bude nějaký úchyl a že rychle pryč, protože má beztak v koupací tašce schovanou motorovou pilu, lopatu a liščí ohon. Já jsem ale už během povídání pochopila, že Marek bude zřejmě romantická duše, a tak mě to nevyděsilo. Marek se odmlčel a čekal, co odpovím, což od něj bylo ohleduplné, protože nerada lidem skáču do řeči, obzvlášť, když mám na něco odpovídat. Nakonec jsem odpověděla “Proč ne?”, a to bylo taky na dlouho všechno, co jsem řekla.

Byla jsem vlastně docela zvědavá, jaké to je, strávit večer pro jednou s někým romantickým. Převezla jsem nás k lesu, a když jsme vyšli kousek dál, Marek měl opravdu v tašce překvapení. Dovedl mě ke skále s výhledem do údolí, a když jsme stáli na kraji, nestrčil mě, jak jsem se trochu obávala, ale vytáhl malý piknik a deku, ze které jsme mohli pozorovat západ slunce. Seděla jsem na kraji té skály, koukala jsem na pomalu zacházející sluníčko, jedla hroznové víno a přála si aby vedle mě seděl někdo, kdo pořád tolik nemluví.

Nevím, jestli to bylo tím, že byl nervózní, ale Marek od chvíle co jsme se potkali, prakticky pořád mluvil. Ne, že bych nerada poslouchala slovenštinu, ale v dlouhodobém měřítku bez možnosti cokoliv říct na oplátku, mě to vlastně trochu rozčilovalo. Navíc, ne všemu jsem úplně rozuměla, ale bylo mi trapný se ptát, tak jsem to vzala jako takový intenzivní jazykový kurz a nevyrušovala jsem. Povídal mi o své rodině, o svých kamarádech, o svém kole, o své babičce, o své sestře, prostě o všem svém, ale vlastně jsem měla pocit, že tak trochu onanuje sám nad sebou a je mu jedno s kým.

Když se začalo stmívat, došlo mi, že se docela dost bojím po tmě v lese, a tak jsem využila několika Markových nádechů mezi souvětími, zvedla nás a odvelela do auta. Až v průběhu cesty se mezi námi vyvinul blízký vztah, protože Marek přestal mluvit (kdo ví proč) a já jsem měla takovej strach, že jsem ho chytla za ruku a křečovitě se ho držela. Okolo lítaly světlušky a spousta dalších broučků a já jsem se konečně začínala bát toho týpka s motorovkou. Velmi rychle jsme naskákali do auta a já jsem hodila Marka domů, kde mě při rozloučení v autě políbil, a v tu chvíli jsem si byla docela jistá, že tenhle kluk není pro mě, pokud jsem si tím nebyla jistá už předtím.

Vzpomněla jsem si na Kateřinu a řekla jsem mu smutnou zprávu, a to že se budu vlastně příští týden stěhovat na Bali. Marek trochu zklamaně odešel a říkal ať mu dám vědět, až se vrátím. “To víš že jo.” odvětila jsem a měla jsem radost, jak jsem to hezky vyřešila.

Další den jsem měla poznat svojí novou šéfovou a rozhodla jsem se, že na ní zapůsobím tak, že prostě nebude mít možnost si mě neoblíbit. Když jsem se přišla seznámit, tak jsem pochopila, že nehrozí, že bych se jí nelíbila. Nová šéfová se totiž jmenuje Marek a pochází z Trenčína. Takže myslím, že budu mít ještě spoustu možností se za Kateřinou opravdu odstěhovat.

Komentáře

Komentář

3 Replies to “#3 / PLOVOUCÍ RANDE”

    1. díky, opraveno 😉

  1. 😀 😀 😀 dobrá pointa!

Napsat komentář