#8 / VEGETARIÁNSKÉ RANDE

Za tři týdny spolubydlení jsme si s Lukášem zajeli takové zvláštní rituály. Lukáš vařil, já jsem uklízela a oba jsme neustále chodili nazí. Já jsem samozřejmě nebyla iniciátorem toho posledního zmíněného rituálu, ale tak nějak to vždycky vyšlo, že když jsem se pokusila zůstat oblečená, Lukáš mě stejně dřív nebo později nějakým manévrem svlíkl. A tak jsem to vzdala a byla nahá. Musela jsem si zvyknout na to, vídat ve svém bytě neustále nahého hodně chlupatého kluka a co víc, vídat neustále nahou samu sebe, sice méně chlupatou, ale ani tak jsem na to nebyla zvyklá. Když jsem šla ven, tak jsem se samozřejmě normálně oblékla, takže nikdo “zvenku” neměl tušení, co se u mě doma děje za nudnosti.

Co se týče té opravdové nudy, tak ta se taky dostavila. Trochu mě totiž přestávalo bavit, že si s Lukášem často povídáme o dalších holkách, se kterýma se vídá a dost často u nich i přespává, a pak mi povídá, co všechno s nima dělá. Já jsem sice taky šla semtam na rande s někým jiným, ale s fyzickým kontaktem jsem to rozhodně tak nepřeháněla, spíš naopak. Neměla jsem už vlastně chuť spát ani s Lukášem a z toho plynula ta nuda, protože tolik společných témat jsme zase neměli. O netopýrech už jsem věděla snad všechno a téma dětí v Africe mi začalo připadat trochu ohraný, a tak nebylo moc co dělat.

Znovu jsem z nudy začala koukat na Tinder a našla jsem tam takového sympatického vegetariána, Lubora. Lubor byl první vegetarián, se kterým jsem kdy šla na rande. Ne že by vegetariáni a vegani museli za každou cenu chodit spolu, ale připadá mi to jako takový spojení příjemnýho s užitečným. A říká se, že láska prochází žaludkem. A popravdě, po třech týdnech Lukášových “vegetariánských” večeří, které probíhají tak, že Lukáš do mé porce prostě nedává ani maso ani koření, tomu začínám docela věřit.

Doufala jsem navíc, že bych mohla třeba potkat někoho, kdo by mě mohl okouzlit natolik, abych tím přebila myšlenky na Matouše, který byl poslední dobou podezřele často u babičky a jeho odpovědi na moje zprávy se většinou vešly do několikapísmenkových odpovědí, které různě variovaly text ve formátu “asi ne, díky”. Lubor nakonec večeřet nechtěl, protože měl prý velký oběd, ale říkal, že se můžu najíst já, jestli chci, že mě pozve. Jestli něco miluju, tak to, když na mě někdo o vodě bez večeře zírá, jak jím, a tak jsem s díky odmítla.

Tak mě Lubor pozval do kina. Z toho pozvání bylo evidentní, že je na Tindru nový. Všichni kdo byli skrze tuhle aplikaci párkrát na rande ví, že tolik peněz investovat to nejistého výsledku není praktické. Nejlepší je kafe, maximálně oběd nebo rychlá večeře a domluvit si schůzku potom, aby se dalo rychle utéct, nevychází-li to dobře. Lubor dokonce ještě předtím, než jsme se potkali, plánoval, co bychom spolu mohli dělat napodruhé a napotřetí. Na jednu stranu to bylo naivní, na druhou stranu jsem měla naději, že je to někdo, kdo to myslí aspoň trochu vážně a nebude (snad) chtít spát v rámci našeho vztahu s půlkou Prahy.

Potkali jsme se a rovnou jsme šli koupit lístky, které Lubor zaplatil, ale zakázal mi popcorn, který mohl být záchranou mého hladu. Já samozřejmě taky nejím normálně věci s palmovým olejem, ale když umírám hlady a jsem v kině, kde to voní popcornem, tak bych snědla i ten papírový kelímek, umaštěný od toho palmového oleje, protože mám prostě hlad. Ale tak nic. Díky mému hladu se naše konverzace před filmem neubírala nikam a nebyla jsem si jistá, jestli má aspoň mizivou šanci po filmu, kdy budu ještě o další dvě hodiny hladovější.

Byli jsme na filmu Dítě Bridget Jonesové a film byl super. Sledovat Lubora vedle mě už tak super nebylo, protože on se vůbec nesmál. V životě by mě nenapadlo, že je v lidské moci, se takhle moc nesmát. Pořád šilhal po mě, jak se dívám na plátno, a nebo se mě snažil dotýkat kolenem či aspoň botou, a chytat mě za ruku, což já zásadně s cizíma lidma nepraktikuju, pokud jsem střízlivá nebo hladová.

Když film skončil, Lubor se úlevně usmál a řekl “To bylo dobré, že?”, z čehož jsem usoudila že bude někde z východního pobřeží Moravy, což jsem do té doby neuměla odhadnout. Trval ještě na pozvání na čaj, se kterým jsem z vděčnosti za lístek souhlasila, i když jsem tušila, že mi asi brzo telefon připomene důležitou fiktivní schůzku, kterou jsem si zrovna ukládala do telefonu.

Mezitím co jsme si povídali o valašsku, o ovcích, o softwarovém inženýrství a o erotických povídkách, jsem psala Matoušovi, jestli se se mnou nechce potkat za chvíli před kostelem, abych si trochu spravila chuť. Napsal mi že “možná jo”, a tak jsem to trápení s Lubošem ukončila a šla pomalu ke kostelu. Cestou mi přišla od Lubora zpráva, jestli s ním nepůjdu zítra na večeři, ale poučena dnešním hladověním, jsem odmítla po Matoušově vzoru “asi ne, díky”.

Lehla jsem si na zídku před kostelem a napsala jsem Matoušovi, že čekám. Čtvrthodina. Dvacet minut. Půlhodina. Čtyřicet minut. Ten čas ale letí… Každých 10 minut jsem mu poslala nějakou milou zprávu, na které mi sice neodepisoval, ale i tak jsem ještě půl hodiny počkala. Když už jsem byla úplně vymrzlá, vyhladovělá a vyčekaná, vydala jsem se domů za Lukášem. Hodiny odbíjely jedenáct a já jsem pochopila, že ani nemusím Matoušovi připomínat, že mi neodepsal, protože to velmi pravděpodobně tuší. Malý krok pro lidstvo, velký krok pro Emu…

Hladově jsem si doma lehla vedle Lukáše a s radostí jsem zjistila, že hřeje. On zase velice rychle zjistil že studím, a tak jsme příjemně vyrovnali teploty a dokonce i moje nálada stoupla nad bod mrazu. Když jsem pak usínala v jeho objetí, říkala jsem si, že možná až tak málo společného nemáme. A taky jsem si uvědomila, že mám pořád ještě hlad, a že bych dala cokoliv za nějaký zbytek nekořeněného čehosi s přílohou, a vydala jsem se to zkontrolovat do ledničky.

Komentáře

Komentář

3 Replies to “#8 / VEGETARIÁNSKÉ RANDE”

  1. Nádhera. Vy jste, Emo, vážně talentovaná spisovatelka. A to opravdu takhle funguje mezi „mladými“ pražáky (a pražačkami)? To jsou věci….

  2. Karle, je to tak, někdy lidi chodí nazí…

  3. a Děkuji 🙂

Napsat komentář