#33 / RANDE PO ČTVRŤÁKU

Mám rodiče. A ti bydlí v domku se zahradou na maloměstě. Tu zahradu jsem celé dětství nenáviděla a byla jsem si stoprocentně jistá, že já se nikdy, ale nikdy, nebudu ráda hrabat v hlíně. Takže se mi poslední dva víkendy rodiče nahlas smějou, protože se pomalu  začínám měnit v zahradní dekoraci.

U rodičů je to skvělý v tom, že vám to připomíná dětství. A zároveň je to tam tak trochu hrozný úplně ze stejnýho důvodu. A pokud tam strávíte delší čas, začnete si najednou připadat tak trochu nemožně, nesvéprávně a nedospěle. Po dobrodružství s Valentýnem jsem si ale připadala dostatečně nemožná, a tak jsem za rodiči s radostí přijela už druhý týden po sobě.

Vzhledem k množství zklamání, které jsem měla potřebu odpracovat, plevel pomalu ubýval a já jsem se začala věnovat ořezávání keřů, přesazování rostlin a kácení stromů. A protože zahrada mých rodičů není nekonečná, tuhle neděli už na zahradě nebylo nic, co bych mohla dělat. Do Prahy se mi nechtělo, a tak jsem musela znechuceně přiznat, ze budu muset strávit volné odpoledne na maloměstě.

Šla jsem se projít a na náměstí u kašny stála taková skupinka kluků, a tak jsem je obloukem obešla, protože kluci teď byli to poslední, co by mě zajímalo. Bylo mi úplně jedno, že tenhle týden nesplním svoje předsevzetí. Nebudu otrokem své minulosti. To jsem sice asi někde četla, ale co, teď mi to pomáhá. Když už byli skoro za mnou, slyším jednoho z nich, jak na mě volá. “Hej, Emko!” Jeho kamarádi začali vtipkovat něco o drogách a já jsem to úplně nechápala, ale pak jsem si vzpomněla kdo to je. 

Bože. Cože? Nene.

Byl to Filip. Kluk, se kterým jsem strávila jeden z nejkouzelnějších večerů o prázdninách po čtvrťáku. Nechal tam stát tu skupinku a doběhl za mnou. Vypadal trochu zkouřenej, jako vždycky, ale jinak byl roztomilej jako vždycky. Řekl mi jen: “Rád tě vidím,” a přátelsky mě objal. Dlouze. Až to bylo divný, asi mě i jemu. Pak se otočil a jakoby nic se vrátil zpátky ke svojí skupince.

Filip byl vždycky tak trochu divnej. Ve škole se s ním nedalo moc mluvit, protože byl pořád omluvenej. A po škole se s ním taky mluvit nedalo, protože nebyl k nalezení. Po čtvrťáku jsme na sebe měli ale jeden týden fakt štěstí.

Bylo to těsně po tom, co jsme se rozešli s mým prvním klukem a byla jsem z toho tak smutná, že jsem chodila každý večer přes zákazy rodičů ven. Tím se možná vysvětluje to, jak se z ničeho nic stalo, že jsme na sebe ten jeden týden měli tolik štěstí. Prostě jsme se oba ten jeden jediný týden vyskytovali na stejných místech. Všichni jsme věděli, že jeho kamarád Michal má u sebe vždycky spoustu trávy a tráva byla přesně to, co jsem v té době chtěla. A tak jsem s nima sedávala před klubem, na hřišti, u přehrady, za zastávkou a všude jinde, kde se dala „nenápadně“ kouřit tráva.

Jeden z těch dnů, když jsme byli už docela zkouřený, tak někdo říkal, že je prej docela jednoduchý se vloupat do divadla. Do jakýhokoliv divadla. Všude je prej vrátnej, na kterýho když zazvoníte a řeknete, že jdete za panem Novákem, tak vás pustí. A “prostě v každym divadle je nějakej Novák, a tak vás musí pustit.” Filip se na mě v tu chvíli podíval, vzal mě za ruku a táhl mě od skupinky svých kámošů.

Bylo mi jasný, že jdeme do divadla, ale byla jsem v klidu. Za prvý jsem byla zkouřená a za druhý mi bylo jasný, že je to pěkná kravina. Došli jsme ke dveřím, Filip zazvonil na zvonek “vrátnice” a ozval se mužský hlas. Filip zmlkl. Zato já jsem naprosto suverénním tónem promluvila: “My jdeme za panem Novákem.” Bzzzzz… Dveře se otevřely a divadlo bylo naše.

Ten pocit štěstí z toho, že to vyšlo, si pamatuju doteď. Zároveň to bylo trochu děsivý. Zhasnutý chodby divadla, nikde ani noha, jenom my dva a spousta zaprášenejch divadelních rekvizit. Je to jako, když v zimě zůstanete ve škole na odpoledku a tak dlouho se obouváte, až jste poslední, koho školník pouští ze školy a procházíte těma tmavýma chodbama s vycpanejma exponátama.

Najednou mi došlo, že se s Filipem pořád ještě držíme za ruku, a byla jsem za to fakt ráda. A za docela malou chvíli jsme se už za ruku nedrželi, ale líbali jsme se opření o plakát Romea a Julie. Myslím, že nikdy nezapomenu na ten zakázanej pocit, tak trochu zkouřená a na obláčku s tímhle divným klukem.

Najednou jsme zaslechli někoho z horního patra volat. “Haló? Co tady děláte?” Kužel baterky prosvěcoval skrz výtahovou šachtu a my jsme věděli, že budeme muset vypadnout. Chytili jsme se za ruku a utíkali zpátky ke vchodovým dveřím, ale nešly nám otevřít, a tak jsme s nima chvíli lomcovali a nic. Hlídač už byl na dohled v chodbě, a tak jsme vběhli do vedlejší místnosti, otevřeli okno a vyskočili do bahna pod ním. Hlídač za náma ještě volal něco o drzejch harantech, ale to my jsme už běželi daleko od divadla a smáli jsme se tak trochu úlevou a tak trochu nadšením z toho, že se nám podařilo porušit nějaký pravidla. Filip mě ještě doprovodil domů, kde jsme si dali pusu na rozloučenou. Já jsem pak musela dlouho rodičům vysvětlovat, jak jsem se zvládla takhle zaflákat od bahna a měla jsem zaracha až do konce prázdnin, takže jsme se s Filipem už neviděli. Až do dneška.

Zastavila jsem na konci náměstí a ohlídla se k té skupince. Viděla jsem, že na mě Filip pořád kouká a věděla jsem, že kdybych na něj zamávala, tak za mnou přijde. Mohla bych zjistit, jestli je mezi námi pořád to obláčkové spojení z našeho zakázaného výletu, ale neudělala jsem to. Nechtěla jsem teď žádné další zážitky, protože od Valentýna jich bylo až dost. Tak jsem se na něj jen usmála a vydala jsem se pomalu zpátky k našim. Aspoň jim udělám radost. Přijdu včas a neobalená bahnem. Nejsem si totiž jistá, jak by to dopadlo, kdybych s Filipem někam vyrazila.

Komentáře

Komentář

Napsat komentář