#20 / RANDE NA UKLIDNĚNÍ

Projížděla jsem svůj facebook a zjistila jsem, že mám na zdi samé kojící matky, čerstvé tatínky, kteří usnuli vedle svých nemluvňat, a uslintané tváře kojenců v dupačkách. Ono je to s těmahle fotkama trochu jako když vám někdo řekne že máte hezký voči. Poprvý se nad tím rozplýváte a úplně vás to rozněžní. Popátý je to ještě docela fajn. Ale napopadesátý už akorát hledáte těma hezkýma očima nenápadně únikový východ… Možná že až budu mít nějaký děti, tak mi taky hrábne, vytisknu si jejich fotky na velkej formát, a budu je lepit na každou pouliční lampu, a nebo rozdávat místo novin u vstupu do metra. Zatím se tak ale nestalo, a tak mě to množství dupaček a kojeneckých lahví na mé zdi trochu nebaví.

Abych se uklidnila od všech těch mimi-fotek a komentářů “Lukášku, seš pořád fešák!”, (což je mimochodem při pohledu na namodrale-odulý obličej čerstvě nevyspalého otce, dost neuvěřitelné..), zavřela jsem počítač doma a šla jsem plavat.

Po plavání jsem potřebovala trochu doplnit cukr, a tak jsem zamířila do své oblíbené kavárny na Vyšehradě, na sojové kapučíno a veganské sušenky. Jakmile jsem tam ale vešla, došlo mi, že tady se asi moc neuklidním…

Hned od vchodu jsem totiž zahlédla Tobiáše. Tmavookého chlapce, co mě asi před rokem, při jednom z mých záchvatů “musím se naučit hrát na nějaký nástroj nebo nebudu dost dokonalá”, učil hrát na kytaru. Byl to skvělý lektor. Dokonce tak moc, že jsem k němu musela na tu kytaru přestat chodit, protože jsem do něj byla tak zamilovaná, že jsem se klepala nervozitou, kdykoliv se na mě jenom podíval. Bylo to tak intenzivní, že jsem nemohla zahrát ani akord, natož nějakou písničku…

Pokoušel se mě naučit “Hey Jude”, ale když jsme se nemohli dostat přes “don’t make it bad”,  neboli první změnu akordu, vrátili jsme se k teorii. V průběhu té ale neustále posouval moje prsty na strunách, takže pro mě bylo docela zbytečný se o něco snažit. Nicméně to bylo skvělý období, celý ty 3 týdny zamilovanosti.. On si asi myslel, že hodně hulim, a nijak moje stavy nekomentoval, ale mně došlo, že už bych čtvrtý týden výuky samou láskou asi explodovala, a tak jsem to zabalila.

Když jsem se odhlásila z kytary, tak jsem velmi rychle zapomněla, jak silný zážitek to byl, a dneska to tady přede mnou zase v plné palbě sedělo… Při pohledu na Tobiáše jsem místo “Ahoj” vyžbleptla směrem k němu takové nosové “Ajo” a radši jsem se šla rychle chladit z cesty.

Působila jsem trochu nespolečensky, ale v tu chvíli jsem byla ráda, že jsem rozdýchala ten infarkt. Volno bylo bohužel jenom u dvou stolů a žádný z nich nebyl z jeho dohledu, ale aspoň jsem se posadila tak, abych na něj nemusela koukat.

Když jsem ho chvíli neviděla, moje srdce se zase vrátilo do normálního rytmu, zvládla jsem si v klidu objednat kafe a sušenky, a začetla jsem se do Stopařova průvodce po galaxii. A zrovna když Ford Prefect zoufale toužil po jakémkoliv létajícím talíři, zaslechla jsem Tobiášův dokonalý hlas přímo za sebou. “Můžu si přisednout?” A bez vyčkání na odpověď si sednul naproti mně. Tohle by lidi dělat neměli. Vykloktala jsem ze sebe vyděšeně “Já..jasně.” A úplně klidně jsem se třesoucíma rukama napila kafe.

V těhle momentech miluju svoje reakce. Místo abych si s ním povídala, hypnotizovaně na něj civím, a rudnu. Nemyslím v tu chvíli na nic jiného, než na to, co bych řekla geniálního, aby si taky začal představovat, jak dokonalý spolu budeme mít děti, který budeme jednou sdílet na facebooku, nebo lepit na lampy…

Po chvíli se mi podařilo přešeptat svůj tlukot srdce a dokonce s ním prohodit pár slov. Naštěstí jsem se udržela bezpečných témat, protože vím, že kdybych se neudržela, a řekla mu, že má moc hezký voči, tak by bylo fakt trapný. Připadala jsem si trochu jako v ráji, protože se mě pořád na něco ptal, a nakonec jsme došli k tomu, že máme na facebooku jednoho společného kamaráda. A protože na toho on zrovna čeká, tak si dovolil přisednout. Pochopitelně, protože proč by si ke mě sedal kvůli mně.

V tu chvíli mi přinesli sušenky, které jsem si objednala roky předtím, než jsem přivítala takovou vzácnou návštěvu. Každopádně by bylo blbý, kdybych se jich ani nedotkla a tak jsem se pokoušela hrozně společensky, distinguovaně, a trochu sexy jíst. V tom posledním byl možná ten háček. Smyslně sníst sušenky totiž prostě není úplně možný. Všude to drobí, nedá se to pravidelně ukousnout, a možná jediné čeho se tím dá docílit jsou žaludeční vředy, poškrábaný hrtan nebo přidušení drobky.

Po chvíli už jsem neměla co ztratit, a tak jsem si prostě nacpala celou sušenkou do pusy, a snažila se sofistikovaně žvýkat, než ji pošlu do prvního ze svých čtyř žaludků. A v tu chvíli slyším za sebou povědomý hlas. “Jé, ahoj Emo!” Ještě než jsem zvedla hlavu, bylo mi jasné, že jeden z mých podzimních apoštolů, Matouš, našel tu kavárnu, o které jsem mu říkala. Evidentně jsem ještě co ztratit měla…

Matouš si sedl k vedlejšímu stolu, který byl jako poslední volný, a pozoroval Tobiáše. Já jsem zase pozorovala Matouše a pomalu mi docházelo, že je mi Tobiáš vlastně už docela jedno. Měla jsem tu ale jedinečnou šanci v Matoušovi vzbudit žárlivost, a tak jsem začala dělat všechno proto, aby se mi to povedlo. Odložila jsem poslední sušenku, a začala jsem s Tobiášem horlivě diskutovat o jediných dvou akordech, které jsme spolu kdy stihli probrat. S výrazem antické tragédie jsem zalitovala, jak moc mě mrzí, že jsem to nevydržela déle.

Viděla jsem, jak Matouš natahuje uši, aby slyšel každé slovo, a tak jsem se Tobiáše zeptala co dělá příští týden, že bychom si možná mohli domluvit nějakou lekci, abych si obnovila vzpomínky. Tobiáš se toho hned chytil, a tak jsme si naplánovali lekci na úterý, a moje žárlící mise byla uspokojena. Matouš vypadal sklesle, tak jsem si dala poslední sušenku, a mohla jsem spokojeně vyrazit domů. V tu chvíli ale přišel Čeněk, ten jediný společný kamarád mě a Tobiáše.

Čeněk s Tobiášem si dali na přivítanou francouzáka, a mně došlo, že jsem v loji. Je to bezva, když zjistíte, že bývalý potenciální otec vašich dětí je gay. Vlastně se tím všechno dost usnadnilo. Rudá až na palcích u nohou jsem se chtěla vypařit, ale musela jsem počkat až dožvýkám tu proklatou sušenku. U toho jsem se snažila ani koutkem oka nedívat na Matouše, aby si nevšiml, že ladím s karmínovými ubrousky na stole.

A pak přišla ta holka. Sedla si naproti Matoušovi, a byla až moc hezká pro dnešní den, vlastně pro kterýkoliv den v roce. Omluvila jsem se klukům, a musela jsem odejít, protože tohle bylo na moji uklidňovací misi opravdu už trochu moc. Když jsem platila účet, měla jsem už, vzhledem k nedostatku kyslíku, barvu dvoudenní modřiny. Servírka mi dokonce nabídla, jestli nechci trochu vody, nebo doprovodit na zastávku. Snažila jsem se na ni usmát, ale myslím že mě podezřívala z mrtvičky, a tak se ještě zeptala jestli nemá zavolat sanitku.

Snažím se myslet pozitivně. Takže jsem i na dnešním fiasku hledala něco pozitivního. Jediné, na co jsem přišla, je to, že se zřejmě konečně naučím hrát na kytaru. A budu zase o něco dokonalejší. Abych byla ready až jednou potkám toho svého dokonalého muže. Nebo dvakrát. Hey Jude, don’t make it bad.. Take a sad song and make it better… No nevim.

Komentáře

Komentář

5 Replies to “#20 / RANDE NA UKLIDNĚNÍ”

  1. Tak už se v tom vztahu k Matoušovi nějak nevyznám :). Dobře se s ním spí, líbá jak mladší brácha (jak se s ním teda mohlo dobře spát?!), dokáže přebít i pocity největší zamilovanosti k někomu jinýmu… je to určitě pořád ta samá osoba? 😉

    1. Matouš je jenom jeden 😉 Ale taky tomu vlastně vůbec nerozumím. Asi na něm něco bude, přestože tak hrozně líbá…

  2. Dneska jsem přečetla celý blog v práci, protože jsem nemohla přestat 😀 Fandím a budu se těšit na nové Eminy trampoty 😀
    P.S. Doufám, že v pondělí dorazíš, budu ta, co se bude třepat v bláznivém rytmu a doufat v rychlou záchranu v podobě piva.

    1. Jéé, to mám radost 🙂 V pondělí snad dorazím! Doufám že se nebudeš třepat hned na začátku programu, protože jdu předtím do kina a nerada bych ten zázračný třepoucí výkon prošvihla!!

  3. Neboj, jeden je asi v osm, druhy 21:25 😀 takže o ten zázrak opravdu neprijdes 😀

Napsat komentář: radana Zrušit odpověď na komentář