Přišlo mi do schránky přání k Valentýnu. Musím uznat, že mě to fakt potěšilo, protože jsem od základní školy žádné podobné přání nedostala. Vlastně bych mohla říct, že jsem ho doopravdy nedostala nikdy, protože vím, že mi tehdy přáníčka pravidelně dávala do schránky moje starší sestra, protože chtěla abych měla pocit, že mě má někdo rád. (Už tehdy…) Mě samozřejmě po pár letech došlo, že podpis “tvůj tajný ctitel” byl až příliš podobný nápisu “všechno nejlepší sestřičko” na přání k narozeninám. Když jsem to odhalila, chtěla jsem ségře jednou taky udělat radost, a tak jsem jí koupila další rok Valentýnku. Jen jsem chtěla být při podpisu ultraspisovná, a tak jsem místo “ctitel” napsala “mstitel”. A svou sesterskou mstou jsem v naší rodině vyhubila valentýnská přání ve schránce nadobro. Až do tohoto týdne.
Tentokrát jsem si mohla být docela jistá, že mi přání neposílá moje sestra, protože takhle nečitelný rukopis by napodobit nezvládla. Měla jsem problém to vůbec přečíst, ale nakonec jsem to rozlouskla: “Milá Emo, strávíš se mnou Valentýna? Sejdeme se v tvé oblíbené kavárně pod Vyšehradem v 7. Budu na Tebe čekat. Tvůj Valentýn.”
Na těhle anonymních Valentýnkách je blbý, že nevíte, kdo vám je píše. Takže to může být hrozně fajn, a nebo taky hrozně debilní, asi jako všechno. Navíc to nevychází z té pravé valentýnské tradice. Podle té by se mnou měl ten člověk někam inkognito utéct a tam se mnou potají vstoupit do svazku manželského, ale to bych takhle naslepo nedala asi ani já.
A jasně, že jsem tam šla. To by mi zvědavost nedovolila. Z Valentýna se vyklubal jeden kluk, se kterým jsem byla ještě před “Štefanovým obdobím” párkrát na rande. Vídali jsme se asi měsíc a půl a on jednoho dne odešel s tím, že si musí něco vyřešit, a že se pak ozve. A už se nikdy neozval. Vlastně ozval. Teď. Upřímně už jsem ho mezitím docela škrtla, a tak mě dost překvapilo, že tu s ním sedím na Valentýna… Ale přinesl kytku, omluvil se, že se tak dlouho neozval, a pamatoval si, jaké piju ráda víno. To je dobrej začátek.
Začal vtipem o tom, že podle správné tradice by se mnou měl někam inkognito utéct a potají si mě tam vzít, ale na to že neměl koule, a tak mě aspoň pozval na rande. Mám ráda svoje vtipy, ale ne tak moc, když je používá někdo jinej. Na druhou stranu nevím, jestli ho mám já od něj nebo on ode mě, a tak jsem tenhle nechala tak proplout.
Omlouval se, že musel teď řešit nějaký rodinný starosti, pak se na chvíli odstěhoval z Prahy, pak se zase přistěhoval zpátky a teď je tady. Uměl to moc pěkně zabalit, takže to za chvíli vypadalo, jakože se snad vrátil jenom kvůli mně a beze mě jeho žití postrádá smysl. Minimálně pro tuto noc, to mi bylo jasný. Já jsem si naštěstí i po těch dvou letech pamatovala, jak krásně umí řečičkama vmanévrovat do postele, a tak jsem se bránila, jak se dalo. Vymýšlela jsem si, proč nejde tohle a proč se nemůžem vidět támhle, a když už jsem nevěděla, co vymyslet, tak jsem vymyslela, že už půjdu domů. Nejhorší bylo, že čím dýl jsem se vymlouvala, tím víc jsem vlastně stála na jeho straně, protože on byl dneska ten hodnej.
Při odchodu tak Valentýnovi ani nedalo moc práce, ukecat mě ještě na krátkou procházku… Tak jo. Krátká procházka na Vyšehrad ještě nikoho nezabila. Kromě Šemíka teda, ale to asi nebude můj případ.
Vylezli jsme až nahoru na vyhlídku, přelezli jsme zídku a našli jsme super zastrčenou vyhlídku na Prahu, kam jsme si sedli. Valentýn pode mě hodil svoji bundu: “abych nenastydla” a vzal mě kolem ramen: “aby mi nebyla zima” a popravdě, mě bylo docela všechno, jen ne zima. A přibyly další okouzlující řečičky, a pak nějaká souhvězdí na obloze, měsíc couval jako o život a odrážel se v hladině řeky. Prostě normálka, že jo, ani to se mnou nehlo.
Záhadně jsem začínala přehodnocovat svůj názor na Valentýna. Nejenom na ten svátek, ale taky na toho kluka… Možná bych ho neměla soudit podle toho, jak se choval před dvěma lety a dát mu ještě šanci. Ještě chvíli jsme tam seděli a dívali se na krásně osvětlený Hrad, a pak se ke mně Valentýn přitiskl blíž a dal mi parádní valentýnskou pusu. A tak jsem mu jednu vrátila. A pak jsme ještě chvíli hráli tuhle hru, až začalo odbíjet půl dvanácté. V tu chvíli mi došlo, že už jsem chtěla být dávno doma a vysvětlila jsem Valentýnovi, že musím domů jinak se proměním v dýni.
To nechtěl riskovat, a tak mě doprovodil na tramvaj a dali jsme si takovou tu nekonečnou filmovou pusu na rozloučenou. Úplně jsem měla chuť zvednout tu nohu nahoru, jak to tam ty holky dělaj v těch romantických filmech, i když nemám nejmenší tušení proč. Když jsem nad tím přemýšlela, napadla mě jenom varianta, že jak zakloní hlavu při tom líbání, tak se jim skřípne v páteři nějaký zakončení a ta noha jim prostě vystřelí na základě toho. Hodně romantická představa.
Odjížděla jsem domů tramvají a Valentýn mi mával ze zastávky. Uf. Už v tramvaji jsem tušila, že to zase bude průser jak vrata, vzhledem k tomu, jak mi bilo srdce. Ale ne, třeba ne, třeba to tentokrát bude jiný, happyendový.
Tak jsem po dlouhé době otevřel tvůj blog a vzpomněl jsem si, že od Tebe mám slíbený rande, ale nějak jsi mi neodepsala na poslední email. Kašleš na mě, nebo nestíháš? 🙂 Filip
Filipe, vím, mám toho teď nějak moc, tak bych to klidně zrušila, jestli máš jinej program 🙂