Jít minulý týden plavat se svým budoucím šéfem, byl fakt skvělý nápad, takže jsem tento týden proležela se chřipkou. Moje tělo se zřejmě tak moc bránilo tomu ho potkat v práci, až mě radši položilo na lopatky. Po dvou týdnech se mi taky konečně ozval Matouš, a tak jsem ho přesvědčila, aby mi přinesl banány a zázvor, protože to bylo mimo smrkání tak jediný, na co jsem měla náladu. Ležela jsem s horečkou a přemýšlela jsem nad svým věčně neodbytným pocitem, že když jsem šla na tenhle svět, zapomněla jsem si cestou vyzvednout něco, co všichni ostatní museli dostat. Pořád se totiž divím, jaktože jsou všichni tak rozumní a sebejistí v situacích, kdy já nemám ani nejmenší ponětí co dělat. Tohle zažívám nejvíc v momentech, kdy mám pocit, že je tu potenciál vzniku toho opravdového a správného vztahu (a jako takový mi připadá každý, který v mém okolí vzniká).
Když mi dneska Matouš přinesl banány a zázvor, stála jsem bezradně se srdíčky v očích v předsíni a zírala na něj jako na zázrak. Přes všechny rozpaky jsem ho skoro ani nepozdravila a díky tomu jsem si přesně vybavila jeden svůj roztomile formující zážitek z dětství.
Byla jsem na ozdravném táboře v Řecku a hrozně jsem se zamilovala do jednoho kluka. Tak moc jsem ho milovala, že jsem ho překřtila na bábovku a podařilo se mi přesvědčit celý tábor, aby mu tak říkali taky. Často jsme hrávali volejbal a já jsem mu ze střídačky hrozně moc fandila a doufala, že mě nevidí ani neslyší, aby si náhodou nemyslel, že by se mi mohl líbit, protože mi někdo chytře poradil, že to se nesmí. Naopak, řídila jsem se poučkou “hlavně nedat nic znát”. Odmítala jsem plechovky s limonádou, které mi nabízel, nechtěla jsem od něj líznout zmrzliny ani kousnout lančmítu a zásadně jsem se vyhýbala všem jeho pohledům. Sice jsem pořád nechápala, kdy že přijde ten moment, kdy se to všechno provalí a budeme konečně spolu a šťastní, dělat netuším co, protože už mi chvíli není deset. Ale nevzdávala jsem se své teorie a snažila jsem se být nenápadná. Všechny kamarádky mě podporovaly a udržovaly mě v tom, že všechno dělám správně, a že ten správnej moment poznám.
Ten moment přišel brzy. Byli jsme na diskotéce, která se konala dvakrát do týdne, a byl to ten večer, kdy se bábovka odhodlal a přišel si pro mě, abych si s ním zatančila svůj první ploužák v životě. Měla jsem na sobě svoji nejhezčí sukni a růžové tílko s motýlkama a holky mi naleskovaly pusu, abych vypadala krásně. Připadala jsem si úplně připravená a souhlasila jsem. Hrála taková ta klasická pomalá písnička, kterou bych nazvala oplodňovák, být o trochu starší než jsem, a my jsme se s bábovkou pomalu pohupovali do rytmu a blikala na nás asi miliarda těch malých světýlek odrážených od diskotékové koule nad naší hlavou. Měli jsme pěkně propnuté ruce, takže jsme tančili dobrého půl metru od sebe, co nám ruce stačily. Já jsem zaujatě pozorovala lalůček jeho levého ucha a ten malý ocásek vlasů, který mu zpoza krku koukal dopředu. Bála jsem se mu podívat do očí, aby se mi náhodou nesnažil něco říct, ale koutkem oka jsem si všimla že byly tmavě hnědé. Pokud bych v té době měla už schopnost se potit, byla bych určitě zpocená až za ušima.
Tančili jsme už strašně dlouho a já jsem začínala přemýšlet. Jak se to asi dělá, když už je konec toho tance? Jestli to není třeba tak, že má každej minutu a po té minutě se střídá a jestli už to není trapný, že spolu tancujem tak dlouho a jestli nás třeba někdo nebude podezírat, že se třeba milujem nebo tak něco. A jak jsem nad tím tak přemýšlela, tak jsem došla k tomu, že jestli on ten tanec začal, tak já bych ho asi teda měla skončit. Konečně jsem se mu podívala do očí, usmála se a bezelstně jsem řekla “to už by stačilo, ne?” a nechala ho tam stát.
Šla jsem se schovat na záchod, úplně rudá, kde mi bylo vysvětleno, že jsem měla tančit až do konce písničky. Smůla. Tehdy jsem ten správnej moment docela prošvihla. Bábovkovi s myším ocáskem jsem se až do konce pobytu důkladně vyhýbala. Ještě na letišti, když jsem na sobě cítila jeho pohled, jsem se otočila na druhou stranu, vzala svůj batoj s Ariel, malou mořskou vílou, a vystřelila jsem s rodiči k autu.
Nevěděla jsem jestli s Matoušem ten správný moment už proběhl, a nebo ještě nepřišel, a to mě v té předsíni docela znervózňovalo. Matouš položil zázvor a banány na stůl a pokusil se mě obejmout, jenže já jsem se v tu chvíli hrozně rozkašlala a musela si jít odplivnout do koupelny. Asi jsem v té chvíli trochu ztratila na přitažlivosti, a taky jsem mu připomněla, že mám chřipku a moje horečka tudíž nebude spojená jen s jeho přítomností, takže se rychle zdekoval ze dveří. Bylo mi blbý ho zastavovat a říkat mu, aby zůstal, protože jsem nechtěla bejt trapná, aby si třeba nemyslel že ho miluju nebo tak něco. A tak jsem si šla radši lehnout zpátky do postele a přemýšlela jsem nad tím, co mu řeknu až se mi zase za 14 dní ozve.
Málo akce v posteli. :/
Asi proto jsem to přejmenovala na rande v předsíni :))