#9 / NOUZOVÉ RANDE

Po čtyřech týdnech našeho spolubydlení s Lukášem jsem si pořád nebyla jistá jestli spolu chodíme nebo nechodíme a měla jsem potřebu to zjistit. Když spolu už měsíc bydlíme, jíme a děláme spoustu dalších užitečných věcí, ale přesto se vídáme s dalšíma lidma, tak je to vztah a nebo ne? Fakticky vzato to vztah je, protože vztah je vlastně každá sebeblbější vazba mezi lidma, ale takhle já to nemyslim. Mě zajímá jestli mám kluka, jakože doopravdy. Sice se každou noc asi dvacetkrát probudím, protože vedle mě někdo leží, a tudíž jsem každé ráno hrozně unavená, ale na druhou stranu, proč bych nemohla mít kluka, kterej je ze mě tak vodvařenej, že se ke mě nastěhuje už v den našeho seznámení?

Nenápadně jsem nadhodila u snídaně, co si o našem vztahu myslím já a navrhla jsem Lukášovi, že bych ho ráda oficiálně seznámila se svými rodiči. Lukáš se na chvilku odmlčel, asi proto, že žvýkal toast se šunkou, a pak souhlasil. Ten překvapivě jednoduchý souhlas mě dost zaskočil, ale jednou jsem to navrhla, tak už se nedalo vycouvat a musela jsem zavolat našim. Až v tu chvíli, kdy mi na to sezamování Lukáš tak rychle kývnul, mi došlo, že je na to možná docela brzo, ale co, zjistila jsem, co jsem chtěla a vypadalo to, že spolu opravdu chodíme. Hurá?

Tak dlouho jsem s nikým nechodila, že jsem úplně zapomněla, co se u takového zjištění má vlastně cítit. Než mi to dojde, rozhodla jsem se projít trochu na vzduchu a zavolat rodičům s tím, že tento víkend přijedu a přivezu si návštěvu, ať uvaří něco dobrého. Musela jsem to dávkovat pomalu, protože naši neměli šanci potkat žádnýho mýho kluka od druháku na gymplu, ale zvládla jsem jim to říct. Překvapivě to vzali s ledovým klidem a měli velkou radost, že Lukáš není vegetarián. Když jsem se vrátila v dobré náladě domů, našla jsem Lukáše, jak si balí věci.

To mě překvapilo možná ještě víc než všechno ostatní. Zeptala jsem se ho, jestli někam jede a on, že do Afriky. Stavba školy se prý nečekaně zkomplikovala, a tak ho mrzí, že nemůže poznat moje rodiče, ale že určitě pošle pohled. Bezva, ukážu ho našim.

Lukáš z ničeho nic zmizel a já jsem se konečně po třech týdnech mohla obléct a spala jsem celou noc. Když jsem se ráno úplně odpočinutá probudila uprostřed postele, tak jsem zjistila, že dnes je ten den, kdy mi úplně došly peníze. Snažila jsem se zůstat klidná a myslet na problémy světa, který jsou mnohem vážnější než ty moje, protože já přece žiju v civilizované zemi, jsem zdravá a tak. Chvíli jsem se snažila zachovat si optimismus pomocí reinkarnační teorie, a to že i kdybych dneska umřela hlady, zítra se zase narodím a můžu si to tady dát v klidu ještě jednou. Ale ať jsem se snažila o cokoliv uklidňujícího, pořád jsem myslela na svoje vymydlený konto.

Šla jsem ven, a když jsem přemýšlela, jak se najím, tak mi zavolal ten týpek, co mě minulej tejden pomačkal Ferdu, a pak mě seřval na magistrále. Navrhnul mi, ať si vytisknu záznam o nehodě a že ho spolu můžeme vyplnit dneska na obědě, na který mě zve. Vyplňovat se mi nic nechtělo, ale najíst se zadarmo, mohlo vyřešit část mého dnešního problému. Došla jsem do domluvené restaurace a zjistila, že jediné veganské jídlo tam jsou suché brambory, ale díky bohu za ně.

Ten auto-magistrálový ohýbač plechů nebyl zdaleka tak hrozný, jak se před týdnem zdál. Jmenoval se Mykhaltso, byl původem z Chorvatska, ale v Praze žil už roky. Bylo mu něco přes padesát a jen tak se mě u oběda zeptal, jestli nehledám práci, že zrovna shání prodavačku do jednoho ze svých obchodů v centru. V tu chvíli jsem si nepřála nic jiného než práci, a tak jsem si vzala po jídle jeho email a slíbila jsem mu životopis. Po vyplnění protokolu o nehodě mě Myky pozval ještě na dva panáky a následně na vyplnění poobědové siesty prohlídkou jeho bytu, který byl shodou okolností nad restaurací, kde jsme jedli. To jsem už s díky odmítla, ačkoliv jsem tušila, že ta návštěva mohla zvednout mou hodnotu na trhu práce minimálně o polovinu.

Mykhaltso mi na rozloučenou políbil ruku a při tom mi do ní vtiskl dvě stovky. Snažila jsem se mu je vrátit, ale on o tom nechtěl nic slyšet, a tak jsem pochopila, že ze mě ta moje chudoba musí úplně křičet. Sbalila jsem ty dvě kila, šla jsem do metra a jela jsem domů. Při vystupování jsem se potkala ve dveřích s takovou starou paní, která vláčela velkou těžkou tašku. Po krátkém boji s její hrdostí jsem jí s taškou pomohla k eskalátorům. Ona mi najednou začala povídat, že se dneska stěhuje do menšího bytu, a že se jí tam některé věci nevejdou a jestli nechci pár skleniček a talířků. Nenechala mě ani domluvit, tak jsem odcházela z metra s šesti skleničkama a dvěma talířky.

Když jsem si to chrastila skrz vestibul metra, potkala jsem Marka, který si mě a moje nové nádobí změřil tázavým pohledem, a pak mě snad až příliš nadšeně pozdravil. Vysvětlil mi, jak je skvělý, že jsme se potkali, protože ten člověk, který nastoupil na moje místo nějak nestíhá, a tak mu hledá asistenta, a jestli bych to nechtěla vzít, že by to bylo spojení příjemného s užitečným. Fakt nevím, která ta část by byla příjemná, a která užitečná, ale nemusím vědět všechno. Hrdě jsem prohlásila, že si to rozmyslím, protože mám nějaké jiné nabídky, ale věděla jsem že jestli nejsem úplně na hlavu, budu to muset vzít.

Když jsem přišla domů, zjistila jsem že mi Lukáš nevrátil rezervní klíče, a že je zase zpátky u mě a má vybaleno. Ptala jsem se ho, jak to vypadá se školou v Africe, a on že se to uklidnilo, a nikam nemusí jezdit. Na chvíli se pak odmlčel a po významném výdechu, mi začal z ničeho nic povídat o toxoplazmóze. Jestli prý vím, jak je to nebezpečný, a že ji určitě mám, jak se furt cicmám s těma svýma kočkama, a že doufá že to nechytil. Prý to byl ten pravý důvod, proč se chtěl odstěhovat. Taky byl prý zmatený, že jsem na něj tlačila se seznámením se svými rodiči a s naším vztahem, když on si celou dobu myslel, jak bylo jasný, že spolu nechodíme. Pak za mnou přišel a naklonil se, že mi dá pusu.

Já jsem sice úplně švorc, k obědu jsem měla suchý brambory, budu asi dělat asistentku nějakýmu blbečkovi, co mi ukradl práci, a možná mám nějakou toxocoženemoc, o které nic nevím, ale tohle bylo i na mě moc. Uhnula jsem milému Lukášovi a podala jsem mu ruku na rozloučenou “aby náhodou něco nechytil”. Rovnou jsem ho poprosila o náhradní klíče a pomoha jsem mu sbalit baťoh, aby mu netrvalo dlouho, než mě nadobro opustí.

Zavolala jsem našim, že to byl planej poplach a třeba příště,  vybalila jsem své skleničky a talířky a těšila jsem se na další noc, kdy se normálně vyspím. Možná je někdy lepší nemít kluka, ale zato mít klid a kredenc plnou nádobí.

Komentáře

Komentář